Biografie

Perly a antiperly, cestami a cestičkami mých písniček

Míla FuxaPřed dvěma až třemi roky jsem začal nahrávat všechno, co nebylo nahrané. Nikterak kvalitně, ale účel byl jiný. Aby se zachovaly původní melodie, tak jak jsem to psal, sice mám všechny písničky v notách, ale jak sám ví každý interpret, noty lze číst různým způsobem.Nebyl pak už žádný důvod zdržovat další etapu činnosti, a to nahrané písně seřadit tak, jak jsem je psal. Většinou jsem totiž psal několik písní na tzv. elpíčko, což byla kdysi dlouhohrající deska většinou více či méně tématicky seřazených skladeb, tak jak to dělali dříve i jiní umělci. Vždycky jsem měl smysl spíš pro celky než pro jednotlivosti. Vzniklo tak na pětatřicet různě dlouhých autorských písničkových alb.Když jsem začal tato alba distribuovat mezi známé, začala mi chybět nějaká zpětná vazba, nějaké vyjádření. Písničky jsem začal psát v r.1974, jak je možné, že většinu lze dodnes hrát a lidé je poslouchají, byla jiná doba, jiné situace. Proto jsem se rozhodnul dodat k těm někdy dost nekvalitním nahrávkám ještě nějaký náznak vzniku: v jaké době a za jakých okolností se ty písničky rodily, nechci psát to klasické „co tím chtěl básník říci“, protože si jako básník za a) nepřipadám a za b) co tím textem chtěl bych říci, by mělo z textu vyplynout samo, ne provázet písničku nějakým vysvětlením.V letech 1972-74 jsem byl na vojně, a tehdy jsem začal textovat nějaké evergreeny (Omega, Beatles), abychom je mohli hrát s vojenskou taneční skupinou Alfa, do které mě poměrně v té době už dost profesionální hudebníci z různých končin Československa z nejasných důvodů vzali. Hrál jsem na elektrickou kytaru, na kterou jsem toho moc neuměl, ale parta to byla skvělá, a já se otrkával. Legrace byla s aparaturou, protože tenkrát si kapely většinou sestavovaly zesilovače samy, tzv. placky. Basbednu konstruoval tehdy podle nějakého návodu sám basák Zdeněk Musil na správě budov, kde sloužil. Dělal to většinou v neděli a jednou za námi přilít na rotu s vykulenýma očima a řval: Koráb mi najel na bednu! To znamenalo, že se nečekaně v dílně objevil jeho velitel nadpraporčík Koráb, a když zjistil, že si vojín Musil staví nějakou podivnou krabici, tak mu na ni vzteky šlápnul. No, nakonec si ji Zdeněk dodělal.Už v přijímači jsem předtím s kamarádem Svitákem založil duo Moskyt 007, se kterým jsme se snažili proniknout do armádní soutěže ASUT. Za tím účelem jsem složil první písničku – Dáváme vám tuhle písničku - se to jmenovalo, a i po odvelení kolegy Svitáka do Liberce jsem s ní a ještě jedním protestsongem proti válce ve Vietnamu, to se tenkrát nosilo, postoupil do celostátního kola v Českých Budějovicích, a potom i do Kroměříže. Soutěžili jednotlivci a kapely, já jako jednotlivec jsem soutěžil s klavírním virtuózem a i dalšími sólisty, takže jsem neměl se svými pěti naučenými akordy šanci. Se skupinou Alfa jsme odehráli několik koncertů, spoustu zábav a jednu svatbu v mělnickém Liďáku, když jeden major vdával dceru, a chtěl ušetřit na muzice. No, nevím, zda ušetřil, nic kromě jídla a pití nám nedal, ale pamatuji si, když jsme balili aparaturu, tak za námi přišel číšník, a ptal se, co nám soudruh major za to hraní dal. „No nic,“ jsme řekli po pravdě. Na chvilku zmizel a pak donesl celou krabici půllitrových láhví vodky Stolichnaya a řekl: „Tak si kluci vypijte na moje zdraví, on to stejně v celkovém účtu nepozná“. Nepoznal (možná). Jinak při té taškařici s námi hráli družební soudruzi ve zbrani z Milovic, což byli Rusové, tak jsme se s nimi střídali, oni hráli většinou repertoár Beatles, a ne špatně.Jak si pamatuju obsazení Alfy: kapelník a multiinstrumentalista Lothar Kunze von Conczewicz z Jiřetína pod Jedlovou, basa Zdeněk Musil – kliďas z Brna, saxofon Fero Uhrin z orchestru Braňo Hronca – největší profík z nás, , klarinet Jan Dumbo Kviatkovský z Turčianského Svatého Michala a bicí Zdeněk Doležal z Prahy.Kapela hrála i některé moje prvotiny, které se však, zaplaťpánbů, nezachovaly.Po vojně jsem se scházel se svým úhlavním kamarádem ze školy Jirkou Kozlem a začali jsme spolu hrát první písničky, které se rodily jaksi mimochodem. Pamatuji si, jak jsme na Mělníku do zblbnutí zkoušeli píseň Uvážu oslátko, která byla z dnešního hlediska docela pitomá, ale tenkrát se nám asi líbila. No, díru do světa jsme s ní neudělali. Jednou jsme přizvali na zkoušku v bytě u Kozlů ve Vršovicích dalšího spolužáka Ondřeje Šebestu a vznikla tím první sestava skupiny Krock, která v různým seskupeních vydržela až do roku 2014. V dalších etapách se k nám přidal Jirka Papež a Honza Kacián, a začali jsme působit v Malostranské besedě v písničkové soutěži Písně dlouhejch cest. Zároveň jsem se přihlásil i mezi básníky, tedy do divadélka poezie Otisky, které kolem sebe urputným způsobem shromáždil na Mělníku skutečný básník Heřman Chromý. V různých komponovaných pořadech vystupoval Heřman i s kapelou Krock, kde mezi našimi písničkami recitoval své nebo cizí básně. Vystupovali jsme po klubech, v Besedě, v recitační soutěži v Prostějově a v Olomouci (Přehlídka Klubová tvorba), na předkolech Porty, na festivalu Holanský kapr.Písničky z tohoto období jsou soustředěny v prvních čtyřech částech nahrávek, tj. Záklaďák I—IV. V tomto hektickém období mojí tvorby vznikly ještě písničky do dvou muzikálů – Sněhová královna a Malý princ, písničky do hry podle Odyssey – Odysseus a ptáci – která nebyla nikdy ani pořádně napsána, a první dvě LP – Život a Tma před očima. Ze začátku jsem si nikdy nemyslel, že bych spáchal tolik textů a písní, takže jsem začal řadit písničky podle abecedyl. 1) Akát, 2) dvojka balada Až jednou, známější pod názvem Človíček,3) Bezmocní – jako jednu z mála nazpíval Zdeněk Bláha, to jsou dodnes hrané písničky i po hospodách. Nahrávka Až jednou, Akát pochází z prvních nahrávek KROCKU, jezdili jsme do Svratouchu, kde Ondřejův švagr působil jako evangelický farář, takže nahrávky vznikly v kostele s přirozeným echem. Ženské party si tenkrát s námi střihla Lenka Sedláčková (nyní Koháková – snad). Na velkou basu hrál můj švagr, již zmíněný Zdeněk Bláha. Aranže nám pomáhala tvořit držitelka tří cen Porta Jarmila Matoušková, která v té době nahradila kytaru Jirky Kozla, dneska už nevím proč. 4) Bílý motýl – napsal na můj text jako svou první Ondřej. 5) pohnutý osud Balady o zdi a blbejch lidech – pisničku jsem prvně slyšel na chmelu s jinou melodií, která se mi a) nelíbila a za b) jsem si ji nepamatoval, tak jsem na text dodnes neznámého autora aplikoval hudbu z pohádky Popelka od A.Michailova. Docela to šlo dohromady. Pohádka byla z televize záhy stažena, protože v ní hrál tenkrát uprchlý Jan Tříska.
Písničku 5) Buď chvilku bláznem zpívala naše první zpěvačka Iva Sagová. Zapojila se do našeho snažení tím, že mě požádala prostřednictvím své matky, která pracovala ve stejném podniku (PZO Ligna), abych jí složil nějaký šanson, že se přihlásila do soutěže.šansoniérů. Tak vznikla píseň To jsem já (op.77). Bohužel, žádné nahrávky s Ivou Sagovou se nezachovaly, alespoň o nich nevím. Písničku 7) Bouřka – hrajeme dodnes s Bandem, zpívají ji dcery Zdeňka a Ludmila. Nahrávka je s Lenkou Sedláčkovou/Kohákovou z roku 1983. Písničku Byla to válka dlouhá, č.8, jsme také dost často hrávali, ani zde se však nahrávka nekonala. Jak říkal Jirka Papež, patřila mezi tzv. písně pro dámské hráče. Třetí balada – Bylo nás pár, č.9, uvádí druhou sérii nahrávek ze Svratouchu, v r.1983 jsme tam byli nahrávat dvakrát. V té samé sérii byla nahrána i píseň č.10 – Co si brát sebou, hudbu dělal Ondřej.
11) Dálky z nevzniklého muzikálu Odysseus a ptáci je dodnes jednou z nejvznosnějších melodií, které se mi podařily, na nahrávce z roku 1990 zpívá ženský part dcera Ludmila, aranže nám na 18. LP Krocku, což měl být výběr Top-písní, už dělal asi nejlepší muzikant, jakého jsem v životě poznal, Jirka Strohner. Jde o duet Odyssea a Penelopy, ona ho přemlouvá, aby nikam nechodil, on že musí. Téma, samozřejmě, pořád živé. 12) Dáváme vám tuhle písničku – jak jsem uvedl dříve, byla to vůbec první písnička, kterou jsem napsal, a je veselá.. Často se totiž kamarádi dožadují toho, abych zahrál nějakou veselou, ale ty mi nikdy nijak zvlášť nešly, a když už se nějaká jako veselá tváří, nakonec se příjde na to, že ani zase tak moc veselá není. Tak hraju Mládka.13) Dáša vznikla taky na vojně, když jsme chodili na pivo do hotelu Modrá hvězda na dolním náměstí na Mělníku, tak tam byla taková holka servírkou, kterou všichni milovali. Měla dlouhé černé vlasy a modré oči. To je tak asi všechno, co z hotelu Modrá hvězda zbylo, tahle písnička. Dneska je tam nákupní centrum, soudruzi tenkrát zbourali celý blok.. Dáša ale ještě možná žije a ani to neví, že je nějaká písnička o ní. Den tuláků, č.14, opět jsme měli nacvičenou na Písně dlouhých cest, byla součástí našeho stěžejního repertoáru, č.15, Dědo, vem pilku – jsme nikdy pořádně nehráli, je o mém skutečném dědovi, který byl truhlářem, tak v té písničce je všechno pravda. Děda pocházel ze Sobotky, babička byla jeho druhá žena, měl celkem sedm dětí, s babičkou čtyři. Moje máma byla jejich předposledním potomkem. Jako dítě jsem nechodil do školky, ale vychovávali mě právě tito prarodiče. Dával jsem jim občas dost zabrat.
16) Drama na plovárně – typický příklad veselé písně se špatným koncem, hrdina na plovárně se nemůže vynořit a tak se utopí. Dneska se to stát nemůže, protože bazénů je všude spousta, hlavně od té doby, co se začíná projevovat nedostatek vody. Písnička č. 17, Hoří Trója měla být úvodní do již zmíněného neexistujícího muzikálu Odysseus a ptáci. Vychází ze situace neblahého města Trója, které bylo dobyto pomocí lsti s darovaným koněm. Epos Odyssea vlastně potom líčí návrat krále Odyssea od Tróje na ostrov Ithaka. To, že se zachovalo z tohoto projektu jen několik poměrně melodických písní, bylo do jisté míry zapřičiněno také neochotou členů kapely Krock proměnit se ve vepře a odejít z pódia za veselého chrochtání po čtyřech, jak nám to naplánoval náš tehdejší guru básník Heřman Chromý, se kterým jsme tehdy docela úzce spolupracovali. V eposu Homér ve své autorské erudici tuto formu pomsty vymyslela na Odysseovy námořníky kouzelnice Kirké. Myslím z dnešního pohledu by se to dalo, ale už bychom asi nevstali vzhledem k úrovni kloubní a páteřní ohebnosti, a zůstali na zemi na čtyřech, nevím, zda za veselého chrochtání, spíš funění a hekání. Písnička Jak je krásný (18) trochu pozapomenutá, možná neprávem, je docela hezká. Píseň Jak žít (19) vznikla už jako jeden z prvních protestsongů v r.1978, byla uvedena v autorském pořadu divadla Otisky, kdy byly zpívány moje písně a recitována poezie Heřmana Chromého. Nahrávka je z r.1985, těsně před rozpadem Krocku v sestavě Bláha, Šebesta, Matoušková, Koháková, nahrávali jsme v prodejně hudebních nástrojů na Jungmanově náměstí, jak jsme se tam přesně dostali už nějak nevím, souviselo to s Ondřejovou prací v Tuzexu. 20 – Jak se říká, jedna z prvních nacvičených písní, bylo tam pěkné melodické sólo, už ani nevím, kdo ho hrál, když jsme tehdy žádný melodický nástroj v kapele neměli.
21 – Jdi krokem – měla být jakási hymna, kterou bychom uváděli vždycky na začátku nebo na konci koncertu, no, moc se jí nestala, dneska s odstupem už asi vím proč, byla taková nabubřelá. Nahrávku realizovala Lenka. Na stejném albu Krocku z Jungmanova náměstí byla nahrána i jednoduchá, ale poetická písnička „Jestli“ (22). Oblíbená letní folkovka „Je večer letní“ (23), jedna z prvních už z r.1975, bohužel jsme ji nikdy pořádně nenazpívali, takže ani nenatočili. Písnička „Jdi spát“ (24) s odpovídáním jiného zpěváka byla taky dost oblíbená, nakonec se obě linky textu sejdou. Pro jednoho to nazpívat byl trochu oříšek, snad jsem se s tím vyrovnal. Kamení pod stromy (25) – často hraná v divadélku Otisky, s kapelou už míň. Je řada písniček, které vyniknou spíše při sólovém vystoupení, a řada zase vyloženě pro kapelu. Já jsem to nechtěl nikdy nějak oddělovat, ale ono se to oddělilo samo. A protože mě moc sólově vystupovat nebaví, tak se tyhle „truchlohry“, jak říká V., až na výjimky moc nehrajou.
Další dvě, možná tří písničky, to je jiný kafe. Kde domov můj – tak bylo nazváno průřezové album Krocku z roku 2005 - i píseň Když zavírá se dům (26. a 27.) se hrají dodnes, jsou to stěžejní věci, rodinné stříbro, …. atd. Vlastně ani nevím proč. Představa, že tuto píseň zazpívám s Pavlem H. a jeho houslemi, přičemž on by měl přes oči pásku, aby se z něj stal slepý houslista, mě pronásleduje dodnes. Možná, že se toho ještě dočkám. Když zavírá se dům je renesanční hudební téma, pořád se líbí. Píseň Kolik je v moři cest (28) jsme hráli v původní kapele také, byla z výše uvedeného „muzikálu“ Odysseus a ptáci, Odysseus měl před sebou při plavbě na Ithaku mnoho nebezpečenství, cesta byla dlouhá, vzhledem k dramatičnosti Homérova eposu tedy najít v moři tu cestu, která by byla nejlepší, byl zřejmě problém. V této pětici se vyskytla ještě píseň Když chceš (29), která byla poměrně hezky zaranžovaná s vokálky, nic z toho se nezachovalo. Kočky a sníh (30) je zhudebněná báseň naší největší básnířky Květy Soběslavské, která nám věnovala svou přízeň ještě když jsme zkoušeli v závodní jídelně podniku PZO Ligna, kde jsme měli i čas od času koncerty. V podniku jsme byli zaměstnaní s Jirkou Kozlem 25 roků. Květa měla asi 185 cm, takže na básnířku byla skutečně největší. Kočky se ale moc neujaly.
Také Královský večer (31) prošel takřka bez povšimnutí, ta doba, kdy jsme byli schopni spirituálního vícehlasého projevu nějak prošla mimo ni. Specifická žertovná píseň Láska je věc úžasná (32) se ve své době hrála poměrně často, spíš při sólových koncertech, s kapelou jsme ji necvičili. Protože jsem však napsal veselých písní dost málo, tak se dá říct, že se myslích pamětníků zachovala. První text, který nám Květa Soběslavská přinesla, byl ale tento: Lesní pošta (33) – a ta se zachovala nejen v myslích, ale občas ji ještě hrajem jako vzpomínku, nacvičili jsme ve vícehlasu v sestavě s Jirkou Kozlem, Jirkou Papežem a Honzou Kaciánem a dodnes si ji pamatujeme. Vzhledem k zamilovanému textu se pro nás teď už nehodí, abychom nedopadli jako Miro Žbiro s textem Pozri čo pre těba mám, který mě svým dost vulgárně erotickým nábojem vždycky rozveselí. Takovou blbost snad nikdy v životě nenapíšu, když se to nepovedlo dotial. Píseň Loutkohra (34) je docela dobrý protestsong, jak se měníme v loutky, za jejichž nitě někdo jiný tahá, byla ale náročná, tak jsme její nácvik nikdy nedokončili, dneska už to nevyzpívám (což je patrné i z nahrávky). Folkovou libůstku Malej kluk (35) nahrál nakonec svým upřímným barytonem Jirka Kozel, hrajeme ji jak spolu, tak s MF Bandem, z čehož mám radost.
(36) Mám rád svou práci pochází z doby poroučení větru dešti, z doby kdy se lidé v práci většinou otravovali, nebo přeháněli pracovní úsilí v domnění, že dostanou přidáno. Tedy práci jim přidali vždycky, peníze občas. V dnešní době, kdy člověk může o práci přijít, stát se nezaměstnaným a dostávat se na okraj společnosti a k sociálnímu vyloučení, které v našem případě je nejkrutější tehdy, když nemáme na pivo, je tato píseň trochu mimo. Mimo jsme se jednou ocitli i v obci Jemnice, kde po odehrání této skladby jsme byli místními štamgasty a výčepním vyhozeni z hospody s tím, že „takový tady teda nechceme“ Asi si mysleli, že jsme nějací provokatéři. Za časů festivalu angažovaných písní Sokolov – „jen řekni Sokolov a ozve se ti píseň, jen řekni Sokolov a kola roztočí se …“ se nelze divit. Písničku Město (37) mám docela rád, i když ji v době vzniku přehlušila populárnější hutkovská idylka Praha je Praha. Nově zaranžovaná a nazpívaná Modravá píseň (38)je také v klasickém repertoáru MF Bandu. Nahraná tato verze ještě není, ale už se na tom pracuje. Jedna z prvních „namlouvacích“ písní pro dámské hráče Nečekej už prince (39), hráli jsme ji na začátku slibné kariéry, teď už to nejde. Šanson Obrázky jsem složil v r.1976, proběhlo to tak trochu bez povšimnutí, než si textu povšimnul Ondřej a napsal si na tělo šansonovitou verzi, kterou jsme s Krockem i nahráli. Na tomto CD je ovšem moje původní verze „bez titulků.“
Č.41, O cestu zpátky nestojím - patřilo k normálnímu repertoáru první sestavy Krocku, sólo zpíval Jirka Papež. Otevři – 42 – možná nedoceněná svojí melodičností, dneska nevím, proč jsme ji tak málo hráli. Píseň o slovu (43), spíš patří do sólového repertoáru a protože sólo jsem moc nehrál, nehrála se moc ani tahle píseň. Do hospody to moc nejde. Jedna ze stěžejních odysseovských písní – Píseň veslařů (44), byla zpívána určitě častěji, nevýhodou byla možná její délka, tenkrát jsme ještě nic nezkracovali. Je třeba si uvědomit, že nikdo z nás, tak jak jsme procházeli různými sestavami Krocku i následných kapel, si nepamatuje texty. Tenkrát to bylo divný, když jsme byli mladí, teď už to tak divný není, vybičovali jsme se jen na předkolech Porty, stejně jsme měli ale i tam různé taháky. Písnička „Pár dní“ (45) vznikla ten samej den, jako „Zaplaťpánbů“, ale tak úspěšná nikdy nebyla, proč, nevím.
Píseň fronty na maso Pošli to dál (46) měla svého času kvůli nedostatkovému zásobování socialistických masen u uzeen docela úspěch, jednou jsme doplnili na přehlídce klubové tvorby v Olomouci produkci baletem, což spočívalo v tom, že jsme měli dělat písty a poklesávat v kolenou v rytmu pístů čtyřdobého motoru, moc se to nepovedlo. Jinak se zájezd do Olomouce ale velmi povedl, večer jsme se chopili ve vinárně opuštěných nástrojů místní cikánské kapely a zahráli jsme tam svoje věci, myslím až do tří do rána. Trochu tragické následky to mělo druhý den, kdy jsme měli některé své hity nahrát v olomouckém rozhlase, což byl docela problém, protože Ondřej při všeobecném juchání ztratil hlas, takže tam, kde se měl ozvat jeho tenor, nastalo veliké silencium, tvářili jsme se ovšem, že to tak má být. Píseň Podoby války (47) se svým námětem dneska dá porovnat s Dylanovým Masters of War, nebylo to ale tak konkrétní a nemělo to ani tak velký úspěch. Jinak jako Mistr jsem to hrál většinou sám. Procházka rozkvetlou Prahou je píseň Praha je Praha, (48), inspirovaná tenkrát populárními hutkovskými reminiscencemi. Dneska je Hutka se svými agitkami už docela trapný. Píseň Ráno a večer (49) zhudebnil Ondřej jako svou první, já jsem tenkrát rozdával volné texty, takže ho asi nějak zaujal. Píseň Smetiště (50) čekala na nahrávku víc jak třicet roků, stala se titulní písní posledního CD Krocku, které se dnes, po deseti letech, jeví asi základní příčinou rozchodu poněkud nerovné spolupráce s Ondřejem.
Sotva se ví (51) je píseň spirituální, neboli vhodná pro zpěváky spirituálů, což jsme nikdy nebyli. Takže ihned po svém vzniku se na ni zapomnělo. Spíš (52), zpíval kdysi Jirka Kozel, v první etapě Krocku byla docela hraná, dneska si kvůli přehršli pomalých skladeb na ni pomalu nikdo nevzpomene. Zvláštní osud měla píseň Svatba (53), napsal jsem ji ještě „absolutně svobodnej“ v r. 1977, nahrávka byla pořízena v roce 1990 pod taktovkou Jarmily Matouškové, a dodnes je jednou z nejlepších nahrávek, kterou Krock udělal, svoji aranží a výstavbou je podobná Mišikově Variaci na renesanční téma, ale tématicky je zcela jiná, neboť se týká podstaty veškerých velkých oslav a rituálů, které nakonec zcela potlačují původní příčinu těchto rituálů, totiž to, že se mají dva lidi rádi. Svatba je znázorněna poněkud cynickým pohledem třetí nezaujaté osoby, moc se jinak nehrála hlavně kvůli délce přes šest minut. Píseň Svět znám (54) se naopak hrála docela často, byla z Odyssey, má výraznou melodii. Písnička Svítání (55) je docela country až bluegrassová, několikrát jsme ji zkoušeli, jednou dokonce hrálí na koncertě s Bandem.
Absolutně nejznámější písní je Jednička balada: Tak najít (56), má několik verzí, lišících se hlavně tempem, poslední verze hrajeme svižněji, než před lety. Písnička byla od počátku výraznou jedničkou v repertoáru všech sestav kapely, původně byla ještě o dvě sloky delší, tyto dvě sloky oživil před třicetiletím Krocku v Malostranské besedě Jirka Papež, občas to hrajeme takhle v prodloužené verzi. Je jednou z mála, u které si pamatuju text, a když ne, tak diváci zpívající s námi napovědí. S touto písní jsme také uspěli na písničkové soutěži v Úvalech, cenou byl dort a láhev slivovice. Pamatuji si, jak jsme na nádraží v Úvalech s Jirkou Kozlem při čekání na vlak (ostatní odjeli autem) láhev slivovice vypili, protože nám to připadalo spravedlivé. Velkým hitem byla také píseň Tma (57), většinou jsme ztroskotávali na neschopnosti vokalizace této písně, občas se to ale povede. Nahrávka je proto docela střídmá. Vůbec napsat vícehlasý vokál je pro mě dost těžká práce dodnes, a úspěchy bývají nepříliš časté, a většinou vzniknou ty hratelné a zpívatelné verze spíš náhodou. To neumím, ale neumím to nejmíň ze všech, takže to dopadne vždycky stejně na mě.Tak tomu bylo i u písně To jsou ty ulice (58), taky nehynoucí pomník sledující všechny sestavy hráčů v kapele. Tady se vokalizace spíš povedla, když jsme se sešli v původní sestavě – Jirkové Kozel a Papež, Honza Kacián, tak to byla paráda. Už to ale nikdy nenastane. Nahrávka pochází z cédéčka Ve vesmíru, dnes už nevím, proč tam byla zařazena. Hráli jsme ji s Ondřejem dokonce naživo v rozhlase Proglas. Vždycky, když se nám podařilo nahrát nějaké cédéčko, tak jsme ho jezdili do Brna prezentovat do tohoto křesťanského rádia, tj. rádia, které si platí posluchači – křesťané - z příspěvků, a kde tedy není potřeba vysílat reklamy. To trvalo až do doby, kdy se díky ucpané dálnici naše těleso na živé vysílání do Brna nedostalo, takže nás musel narychlo někdo z Brna nahradit, a už nikdy žádná pozvánka do rozhlasu nepřišla. Vánoční (59) písničku jsem napsal kvůli tomu, abychom měli nějakou vánoční písničku, neboť vánoční koncerty jsme pořádali s oblibou rok co rok. Už nevím kdy, ale ještě v první sestavě jsme ji hráli v klubu Dobeška, o vánocích, kdy jindy, a od začátku koncertu jsme všichni seděli. Ke konci jsem chtěl zazpívat refrén ve stoje, ale nikdo na to nebyl připraven, takže z citově pojatého závěru koncertu vznikl velký mumraj padajících stojánků s notama, převržených židlí a umělců, ale co, vánoce přece mají být veselé. Píseň Vítej nám ráno (60) je opět hymnická vokální záležitost, takže se moc neujala.
Písničku Vítr (61) máme dodnes všichni rádi, protože je krátká a má málo slov. Melodie není příliš původní, vokální mezihra mezi slokami, byla prostě naše oblíbená. Písničku V každém člověku (62) jsme naopak nikdy pořádně nehráli, asi byla příliš optimistická. Všechno krásný zůstává na místě stát (63) není o moc méně optimistická, přesto jsme ji měli raději. Úhlavní hit Zaplaťpánbů (64) byl nahrán několikrát v různých sestavách, obsahuje ho také jako duet cédéčko Proglasu Jak se vám líbí 2. I když se jedná o jednu z mých prvních písniček, hraje se dodnes, kupodivu i po hospodách. Za vlády komunistů to bylo bráno i tak trochu popíchnutí a provokace, kvůli názvu, jinak o žádnou náboženskou tématiku nejde a nikdy nešlo. Tato pětice písní je zakončená vokální záležitostí Zavři bránu (65), kterou jsme nacvičili až teď s FM bandem a zpíváme ji na konci koncertu jako přídavek bez mikrofonů a s jednou kytarou, tedy spíš a capella. Vešla se nakonec na třetí cédéčko, nahrané ve skutečném studiu na Karlštejně.
Písnička Z veršů si vyber (66) je také z Odyssey, ale moc se neujala. Já byl tenkrát ve vleku tvorby hektický a psal jsem pořád nové a nové písně, a když jsem je předváděl kapele nebo Heřmanovi, který na mou ranou tvorbu dost působil, tak žádné nadšení neprojevovali, Heřman se mě vždycky ptal – a o čem to je? Proč jsi to psal? Já jsem teprve později pochopil smysl poezie, no, co si budeme povídat, moc jsem toho do té doby nepřečetl, a to, že si mě vybral Heřman do svého týmu divadélka poezie Otisky, byla spíše skutečnost, že na jeho inzerát v Novém Mělnicku nikdo jiný neodpověděl. Mně ta účast a spolupráce s dost dobrým básníkem, který se později zařadil mezi disidenty a nakonec si asi rok odseděl na Borech, hodně dala. Když se na to dívám teď s odstupem, když vím, že po šamotové revoluci v roce 1989 se Heřman stal díky své jasné prezentaci na veřejnosti politikem za Občanské hnutí, pak strávil několik let jako kulturní atašé v zahraničí (Bulharsku, Bělorusku), tak si myslím, že si ode mě také něco do života vzal. Bohužel, když jsem se pokoušel ho kontaktovat, zájem už nejevil, tak ani nevím, jestli ještě žije. Písnička Žně (67)byla taková úderná, jednotlivé dost patetické sloky byly shozeny ještě patetičtějším refrénem, dneska bychom to asi hrát nemohli, dneska už to lidi moc nezajímá. Souvisí to hlavně s tím, že lidé se věnují malichernostem, o kterých jim někdo důležitý řekne, že jsou důležité, a to, co je skutečně důležité, nám stéká po noze, abychom se v tom jednou utopili. Nikdo nevidí, že to ty lidi dělají kvůli osobnímu prospěchu, takovej Minář, kde se vzal, tu se vzal, už získal milión, a lidi nechápou, že je třeba se mít na pozoru před těmi, co to s námi myslí dobře. Oni to totiž myslí dobře hlavně sami se sebou. Zhudebněná báseň Václava Hraběte Jam sassion uzavírá se symbolickým číslem 68 první projekt nazvaný Záklaďák. O zhudebnění se pokusil v osmdesátých letech i V.Mišík, ale s trochou skromnosti musím uznat, že to moje je lepší. Další tři texty patří do repertoáru Beatles, já jsem vždycky reagoval na hvězdy trochu později než jiní, protože jsem to asi nikdy neuměl pořádně zahrát, tak to zůstalo na takové té amatérské úrovni. 69 – Cožpak já (For No One), 70 – Kam mizí úsměv smutných lidí (Eleonor Rigby), 71 – Něco na cestách (Something), to vždycky vyžadovalo aspoň umět pořádně originální akordy, což jsem tenkrát moc neřešil. Také nebylo snadné je sehnat, žádné googly tenkrát nebyly, s počítači se začínalo o 20 let později, než třeba v Americe a kromě toho tahle „západní kultura“ se tady moc nepropagovala. Je to ale spíš, výmluva, kdo se snažil, tak takové podklady získal. (i třeba posloucháním nahrávek a pokusy ve stylu pokus-omyl.
A potom začala doba elpíček, dneska cédéček. Vždycky se mi líbily takové desky, které měly nějakou koncepci, začátek a konec, takže Beatles pro mě začali existovat až od Sergeanta Pepperse, miloval jsem desky Pink Floydů, např. Atom Heart of Mother, z našich jsem měl rád Pavla Hammela, Planetárium V.Neckáře, Flamengo – Kuře v hodinkách, M.Prokopa Město Er, Czeslav Niemen – Jednego serdca tak malo, určitě jsem něco zapomněl, ale ještě nekončím, vlastně začínám.
V době, kdy vznikaly první písničky, vznikla i kapela Krock. Původní obsazení bylo Jirka Kozel, Ondřej Šebesta a já. Potom k nám přistoupili Jirka Papež a Honza Kacián. Jirka Kozel změnil kytaru na kontrabas, Jirka Papež hrál většinou na dvanáctistrunku a na foukací harmoniku, Honza hrál na bicí, většinou jen na virbl. Frekvence koncertů a vystoupení byla od vstupu do Malostranské besedy a různých klubů i čtyřikrát do měsíce, což těžce nesly nejdřív jen přítelkyně, později i manželky. Většinou jsme se ale v rodinách dohodli. V dalších rocích existence Krocku přistupovali a odcházeli další různí členové, zjistili jsme, že pro zvýšení atraktivnosti je dobré přizvat ke spolupráci i zpěvačky, nutno říci, že některé z nich úrovní zpěvu i muzikálností pánské osazenstvo převyšovaly. Písniček vhodných pro ženský hlas jsem ale nikdy moc neměl. Aby mohla kapela hrát, bylo nutné předstoupit čas od času před porotu a udělat tzv. přehrávky, tj. jestli jsme natolik umělci, abychom mohli vybírat za svou činnost nějaké peníze. Nám o moc peněz nikdy nešlo, takže to i tak dopadlo, že jsme se mnohokrát svým nedůrazem na tuto otázku odsoudili spíš na okraj dění. Díky tomu jsme ale až na pár výjimek celou dobu existence kapely a její tvorby nesetkali s nějakými zákazy. Přesto zážitky z těchto přehrávek byly mnohdy úsměvné. V porotách zasedali mnohdy i umělci s velkým U, např. Radim Hladík. Trochu jsme tím ale i popuzovali pořadatele, kteří na této finanční stránce byli zřejmě mnohem více závislí než my. Je fakt, že jsme byli od začátku bráni jako kapela, která má svou vlastní tvorbu, takže víckrát jsem byl oceněn jako autor než jako interpret. Možná jsem měl v historii orientovat svou snahu na větší muzikantské profesionály, ale já jsem bral kapelu jako skupinu kamarádů a přátel, a to pro mě bylo důležitější, než dobývat folkové nebe. Dneska už vím, že mnozí z kolegů tohoto nebe docílili nejen svým umem, ale i podlézání režimu a i jakés takés spolupráci s ním. Vím naprosto jasně, kdy to bylo umem, a kdy to bylo spíš neumem. Po těch z druhé skupiny dneska už neštěkne pes. Jen pár těch nejlepších překonalo společenský zlom v roce 1989 bez ztráty kytičky. A jen skutečně nejlepších je možné si i dnes vážit.  V roce 1976 je datováno první „elpíčko“ s názvem Život. Jde o přehled toho, co se může jednotlivci během svého života přihodit, když se nepřihodí něco horšího. Jde o vrcholný rok mé první etapy tvorby písní, spíše melodických, i když texty mi tenkrát také většinou šly. Písničky vznikaly spontánně, první byla vlastně už jmenovaný šanson To jsem já pro naši tehdejší a vlastně první zpěvačku Ivu Sagovou. Dneska už vím, že jsme v sezóně odehráli minimálně jeden koncert za měsíc, ale spíš víc, účastnili jsme se předkol Porty, vyhrávali jsme předkola Písní dlouhejch cest v Malostranské besedě, přivlastnili si klub Metrostavu v Legerově ulici, kde jsme hráli pravidelně, ať už koncerty nebo poetické komponované pořady s Heřmanem Chromým. Skupina s názvem Krock hrála ve složení já, Jirka Kozel, Ondřej Šebesta, Jirka Papež, Honza Kacián, Zdeněk Bláha, později Petr Semerád na bicí, zpěvačka Iva Sagová, pak Šárka Růčková. Postupně přicházeli a odcházeli další členové – Jarmila Matoušková, Běla Rychlíková. Trávili jsme spolu i dovolené a víkendy, takže kapela byla spíš kamarádského rázu než postavená na proficích. (Těch se nám odjakživa nedostávalo). Takhle ale vznikla spousta kapel, většina z nich se rozpadla, ale my jsme vydrželi vlastně v různých sestavách až do r. 2014. A ani potom nedošlo k úplnému rozpadu, protože pod jiným názvem hrajeme dodnes. Ale zpátky k Životu. Začíná Narozením (72), což jsme kdysi sice nastudovali, ale nahrávka se nezachovala. Narození vždycky je výsledkem lásky muže a ženy, žádná jiná alternativa nepřichází ani v dnešní moderní době v úvahu, i když dekadentní vedení tohoto světa jakoby se za tuto původní verzi rozmnožování styděla. Na světě je tedy človíček, a jak začíná svět vnímat, přichází jeho První pláč (73), přichází, i když se neuvědomuje, o co jde, a že ho už nikdy neopustí. „Už tě nutěj hrát … „ celý život nějakou rolí, kterou vymyslel někdo jiný, rodiče, církev, stát, totalita, demokratické smýšlení, navlékají se nitky na údy. Všechny role, které v životě hrajeme, nás odvádějí od svobody. Rané dětství je zpracováno v písničce „Pouštění draků“ (74), trochu bojovný popěvek v rámci schválených výkřiků v době totality. Následuje už jmenovaný šanson To jsem já (75), neboť dochází i v nejlepších rodinách k situacím, kdy něco selže. Hráli jsme ji na přehlídce kapel Holanský kapr, a při procházce Holany jsem zaslechl z jednoho otevřeného okna někoho refrén drnkat na piáno. Silný zážitek, alespoň pro mne. Škola patří neodbytně k dětství, písnička Před školou (76) už vlastně rozebírá pocity staršího člověka, kterého už do školy nikdo nepustí, jenom jako rodiče. Následuje Maturita (77), výrazná melodie, nahrávka po létech velmi utrpěla, ale tenkrát jsme ji hráli a zpívali opravdu čistě. Otevírá se svět dospělých, zamilovaných mladých lidí (Koupil jsi mládí – 78), a S tebou (79). Druhou píseň, která má být duetem žensko-mužským už jsem nenazpíval, nebylo s kým. Teď by se hodilo vložit Svatbu (53), ale nevložil jsem, už nevím proč, ale výsledek svatby, manželství, je rozebráno v thrileru Stěny (80), tedy hlavně to, co z něho většinou zbyde po počáteční euforii. Jasně, ne všude. Peníze (81) bývá jediné, kvůli čemu se lidé berou či rozvádějí. „Peníze nakonec každý má rád“, smíření s touto skutečností může být alibi k chování některých lidí. „To za čím jdeš celej život, pro co můžeš lhát …“ je v další tragické písni Úspěch (82) , úvaha, zda to celoživotní úsilí je tím hlavním pohonem pro život. Píseň Smrt (83) nemá cenu komentovat. Poslední píseň „Jenom děti“ (84) tu po tobě zůstanou … pokračuje refrén. No, na mladého člověk, který ještě žádné děti neměl, mi to připadalo trochu přehnané, ale jak si dneska říkám s klasikem, to básník smí.
V roce 1976 mě postihl, asi kvůli vlastní blbosti, atak choroby zvané zánět srdečního svalu. Po pokusu o vraždu naší závodní lékařky mě z domácího léčení vyprostili známí lékaři Jirky Papeže, dostali mě do nemocnice a šest týdnů jsem byl zcela vyřazen z boje. Proč se o tom zmiňuju ? No protože jsme měli docela dobré šance jako kapela se dostat třeba na Portu, musela se zrušit spousta vystoupení, a jak jsme vypadli z toho kolotoče kolem Malostranské besedy, už jsme se nikdy nedokázali úplně vrátit. Úplné uzdravení nikdy nenastalo, jakž takž jsem se z toho dostal asi za 2 roky. To jen na okraj přerušení a skoro ukončení naší slibné umělecké kariéry.
Zlatý věk existence skupiny Krock vyvrcholil při interpretaci písní z druhého alba – Tma před očima, tedy především úhlavního hitu Džínové smutky a první písně Za zdí. Ani obě blues, zařazené za sebou, nebyla bez odezvy, hlavně u pořadatelů, kteří se jen těžko smiřovali s texty vypuštěnými do éteru na různých jevištích, nejvýš snad na pražském kole Porty v sále na Žofíně. Jednou z prvních protestsongových písní byla píseň Za zdí (85). Hráli jsme ji neúnavně, u diváků měla ostýchavý úspěch (nebyl čas na nějaké veřejné protesty), a působili tak vrásky na tvářích pořadatelů. Tady je možná místo pro názor na angažovanost, protipůsobení na celkovou situaci v tehdejší společnosti, kdy se objevili na jedné straně chartisté, na druhé straně písničkáři, pokračovatelé K.Kryla, který byl už tehdy v zahraničí, tak jako další jako J.Veith, J.Hutka, atd. Dneska je to interpretováno různě a vypadá to, že jediní, kdo zůstali v ČR a směli hrát, byli ti, kdo podepsali jakous takous smlouvu s ďáblem v podobě spolupráce s STB. (J.Streichel, J.Nohavica). Dodnes pevně věřím tomu, že tito géniové dneska vláčení hanobením tak zvanými čističi demokracie byli daleko větším přínosem pro posluchače, než že by někomu vědomě uškodili. Dodávali nám sílu překonat to bahno, ve kterém si hvězdy šoubyznysu náramně libovaly. My ostatní, ne v první linii, jsme se nějak protloukali, občas si zaškodili, ale protože jsme nebyli v prvních liniích šoubyznysu, tak nás nechali tak nějak žít. (i když třeba na vojně jsem absolvoval poddůstojnickou školu, ale nikdy jsem nebyl na rozdíl od ostatních absolventů povýšen ani na svobodníka, zatímco ostatní byli povýšeni na četaře a veleli radiostanicím, takže jsem musel mít nějaký kádrový škraloup.) „Žijeme za zdí, kdo ví, co za ní se děje …“ A co dneska ? Písnička Ulice na předměstí (86) byla nahrána s Bandem až v r.2014, V dnešní době je odcizení i lidí si jinak blízkých nikoli výsledkem periférie, ale mobilů. Nechápu dost dobře, proč místo normální konverzace lidé sledují cosi v mrňavém okénku, místo aby si všímali jeden druhého. Písničku Pasážová láska (87)tak trochu ve stylu Marsyas nazpíval kdysi Zdeněk Bláha, dnes už nevím, proč jsem nahrávku nepoužil. Člověk jako ty (88) je spíš bigbeatová, asi jsme to tenkrát neuměli pořádně zahrát. Blues slepého koně (89) je jedním z nejostřejších protestsongů, na soutěži o Holanského kapra způsobila dost pozdvižení, i když jsem ji na jevišti hrál sám, protože už jsme neměli s kapelou nic nacvičeného. Konferenciér Souček z Hradce Králového běhal za jevištěm a hořekoval, že „hlavou zeď neprorazíš“. Ale já jsem neměl v úmyslu prorážet nějaké zdi, jen hledat příčiny vší tý bídy, co tu neochvějně panovala. Je fakt, že na rozdíl od něho jsem na veřejné produkci nebyl nijak závislý, normálně jsem chodil do zaměstnání a hraní mě i ostatní v kapele prostě bavilo. Také Blues dlažebních kostek (90) jsme nahráli až na prvním CD Bandu, dodnes ho máme v repertoiru a diváci ho vyžadují. Písničku Čekání jara (91) s houslovým sólem a v podání Ludmily také dáváme pravidelně na našich jarních koncertech. Snažil jsem se, aby text nebyl pouze o počasí. Zazpívej mi (92) byl pokus o countryovku, moc jsme ji nehráli, vždycky když jsem říkal, že bychom ji měli hrát, neboť máme moc málo veselých věcí (---„zahrajte něco veselýho…:), říkali ostatní členové kapely, že je až příliš optimistická, ať ji přihlásím do Sokolova na festival politické písně. To jsem samozřejmě neměl nikdy v úmyslu. Pod číslem 93 trůní jeden z největších hitů Džínové smutky, které jsme průběžně hráli ve všech sestavách a všech dobách, vokalizace pochází z prvního CD Bandu. Lidově se písničce říká „Éro“ Poslední z tohoto LP je titulní píseň Tma před očima (94) , není tak úplně jednoduchá a mám ji rád. Vyzývá k probuzení se z letargie, ale díky té letargii jsme vlastně všichni tak docela přežívali i ty nejhorší rány, které nám osud a doba přichystaly.
Úvaha o trávě
Myslím, že ve hře Šašek a královna Bolek Polívka převáděl svoji pantomimickou scénkou, jak tráva podléhá větru, podupání, přejetí a po uplynutí nějaké doby se zase zpátky narovná. Tráva je ohebná a do jisté míry i sveřepá, dokud se nepokosí, tak roste, a to k nelibosti všech zahrádkářů. My už samozřejmě víme, že pokud se tráva zadupe tvrdě a spolehlivě, tak už dál neroste, takže se nemůže ani narovnávat. Pastvina přestává být pastvinou, louka loukou, je to jakési vyschlé bahnisko, někdy ani ne vyschlé. Pohled je to smutný. Přesto, když se přestane po palouku dupat a jezdit, se může po nějaké době zdát, že se začnou objevovat nové výhonky, stébla, zase se zazelená, obzvlášť když chvílema zaprší. A tak si přeju, abychom vydrželi, nakonec se vždycky lidská mysl může zazelenat, obzvlášť když si uvědomíme, že stébla trávy nejsou na loukách samy, ale že jich je spousta, pod povrchem mají kořínky propleteny a navzájem si pomáhají.
Úvod ke třetímu LP obstarala píseň Vrabci (95), která sice vznikla také v té době (r.1977-8), ale když jsme ji nastudovali v roce 1985, dovedla nás až na celostátní kolo Porty do Plzně, kde jsme ji hráli v autorské soutěži, a dokonce jsem za text písně dostal diplom poroty. Na velké scéně amfiteátru jsme si vymódili nástroje přívěsky ve tvaru ptáků, dělali jsme legraci, po nás hráli Brontosauři. Autorskou soutěž tehdy vyhrál Wabi Daněk písní Rosa na kolejích (?). Ubytováni v Plzni jsme byli na nějakém internátu poblíž věznice na Borech. Naléhavá výpověď Tvář (96), každý si vlastně formuje svou vlastní podobiznu na pozadí dějinných událostí i všedního života, stačí si to uvědomit. My „jsme tvář tohoto světa“ i dneska. Nahrávka v úpravě geniální hudebnice Jarmily Matouškové, která s námi jednu dobu vystupovala, a jejíž aranže byly na úrovni mnohem vyšší, než jsme si do té doby uvědomovali. Hrála výborně na dvanáctistrunnou kytaru, ale kytar jsme měli vždycky dost, takže se později specializovala na klávesové nástroje. Před naší kapelou pracovala s dívčí kapelou Slzy, se kterou získala, myslím, 4 sošky Porty. Ondřej Šebesta složil hudbu na další text, Osedlat si severák (97). Ondřej měl a má spoustu hudebních nápadů, dnes, kdy už nespolupracujeme, můžu vyjádřit domněnku, že většina jeho hudebních nápadů se něčemu podobalo. U této písničky si tím ale nejsem tak jistý, protože tolik hudby, jako on, jsem tenkrát nezaslechl, neměl jsem žádné zahraniční zdroje, jen co se u nás vydalo, a musím přiznat, že jsem toho moc neposlouchal, „abych nebyl ovlivněn,“ jak se jsem tehdy vymlouval. Andělská křídla (98) s trochu vánoční atmosférou jsme tedy nikdy nehráli, ale mám ji rád. Píseň ZOO (99) reflektuje ubytovnu podniku zahraničního obchodu Ligna, kde jsem 25 let byl zaměstnán, a kde jsem také nakonec asi tři roky bydlel. Těch holek z ubytovny mi tenkrát bylo fakt líto, ale myslím, že ony to tak nevnímaly. Čmeláčí léto (100), nemám, co bych dodal. Titulní píseň alba Volná jízda (101) zpívala nejdříve naše zpěvačka Běla Rychlíková, později Tesaříková, ale nahrána byla až v roce 2014, nazpívala ji Ludmila původně Fuxová, nyní Reichová, nejstarší dcera. Dost si to užívala, i když text „asi že mi táhne teprve na dvacet“, musela opravit „na třicet“, aby to nebylo blbý. Apokalyptická píseň Až nebe (102) uvažuje o tom, co se stane, kdyby naši kapelu vzali na vědomí a „udělala slávu“. K tomu ale, jak všichni vědí, nikdy nedošlo. I to, možná, bylo k něčemu dobré, nikdy jsme nemuseli poklonkovat někomu a hráli jsme naše písně takřka bez omezení, nikdo nám do toho ideologicky, ani jinak, nekecal. Tedy skoro, jak jsem naznačil v poznámce o takzvaných „přehrávkách“.. Píseň Potopa (103) je postavena na srovnání biblické potopy s tehdejší dobou, co by se stalo, kdyby potopa přišla v oné tehdy moderní době. Text písně Zamyšlení (104) je překladem básně M.J.Lermontova, ruského literáta první poloviny 19. století, kterou jsem tehdy spíše náhodou objevil a zhudebnil. Lermontov patřil mezi romantiky, obdivoval Puškina, vytvořil pro literaturu mladého člověka, který nenalézá smysl své existence, připadá si jako zbytečný člověk (lišnij čelověk). Svůj život ukončil ve svých 27 letech soubojem, tak jako jeho vzor A.S.Puškin. Třetí LP je zakončeno písní Lidé (105), o tom, že ať je každý jiný, tak máme všichni stejný osud, nějaký začátek, nějaký konec a že nic nestojí za to si tento časový úsek každému daný čímkoliv kazit.
Dodatek k úvaze o trávě
Tráva roste, jenom když prší.

Sněhová královna
Písničky č.106 až 119 jsou komponovány podle známé Anderseenovy pohádky, tento můj první „muzikál“ jsme nikdy neinscenovali, ale písničky jsou většinou slušné. Já se až na pár výjimek stejně propiplal k tomu, že když už mě písničky provázejí celým mým životem a je to vlastně to jediné, co mě přežije, tak je mám taky skoro všechny rád. Kdysi jsme zkoušeli ze Sněhové královny Až bude padat sníh (104), nejvíc se nám ale v interpretaci Jirky Kozla líbila píseň č. 114 – Sáně, svižná to melodie, skoro pro bluegrassovou kapelu.
Jinak většina písní ve formě LP vznikala tak, že jsem si napsal názvy (tady podle pohádky), a pak jsem je podle možností, a myslím, že i v tom pořadí, jak byly názvy napsané, jsem písně doplnil někdy nejdřív texty, ale většinou rovnou i melodií. Málokdy jsem nedal melodii k textům, i když někdy Ondřej přinesl melodii na text, které jsem mu svěřil, to neznamená, že jsem byl s jeho melodiemi vždycky spokojený, ale pro klid v kapele jsem melodie ve valné většině akceptoval. Až ke konci naší spolupráce jsem i na některé nahrané věci napsal svou melodii, která podle mě spíše vyjadřovala vyznění textu.
Zatímco Sněhová královna pomalu upadá v zapomnění, není tomu tak u asi nejlepšího díla, které jsem stvořil, a to je folkový muzikál Malý princ na motivy A. Saint-Exupéryho. Hudbu a tento muzikál jako celek jsme dotáhli do konce a několikrát ho i na jevišti zahráli. Do inscenace se tenkrát zapojili i externí pomocníci, ale většina aranží ležela tenkrát na Jarmile Matouškové. Vědomí si toho, že nikdo z nás není hercem, jsme jevištní zpracování omezili na postavu Malého prince, ostatní osoby zůstávaly sedět za svými nástroji a svoje texty a dialogy s Malým princem jen staticky odpřednášely. Díky Pavlovi Hryzákovi se zachovala sice nepříliš kvalitní, ale kompletní nahrávka celého představení, které jsme odehráli v klubu ve Valašském Meziříčí. Roli Malého prince tenkrát cestou do Valmezu nastudovala Lenka Sedláčková (nyní Koháková), protože Lenka Korandová se tenkrát nějak nemohla vydat na tak dlouhou cestu. Malý princ – č. 120-143
Premiéra se konala v klubu Metroprojektu 9.6.1982. Původní obsazení rolí:
Pilot: Jiří PapežMalý princ: Lenka Korandová, nebo Lenka KohákováVypravěč: Jiří KozelKvětina: Běla RychlíkováLiška: Běla Rychlíková, zpěv: Jarmila MatouškováKrál, Byznysmen: Jiří KozelDomýšlivec, Had, Obchodník: Míla FuxaPijan: Jiří PapežLampář: Běla RychlíkováZeměpisec: Zdeněk Bláha
Folkový muzikál na motivy Antoine de Saint-Exupéry zpracoval do scénáře Míla Fuxa, všechny texty a písně až na výjimky zkonstruoval Míla Fuxa. Vycházel jsem z překladu J.Konůpka a Z. Stavinohové. Představení trvalo 1. a 2. část 45 min., 3. část po přestávce 35 min. Svolení dědiců Saint-Exupéryho jsme dostali písemně, ale nezachovalo se. Jak jsem uvedl výše, zachovala se nahrávka celého představení z Valašského Meziříčí, nahrávka moje (v jedné osobě), co jsem nahrál sám s kytarou v Krátkém filmu na Barandově pod velením Honzy Kaciána, a nejkvalitnější, ale ne nejupřímnější nahrávka Krocku s aranžemi Jirky Strohnera z roku 2003. Největší hity: Liška, Poušť, Studna, Ochočený.K Malému princi se budu ještě jistě několikrát vracet, protože jde o asi o nejpovedenější a nejmuzikálnější tvorbu, jaké jsem byl ze začátku psaní textů a písní schopný.
Asi nejpesimističtější album je to 4. – Mimo nás. Hned úvodní skladba – Mimo nás (144) je vlastně úvahou nad tím, že všechno, co je důležité, se odehrává mimo nás, a že se k tomu ani nemůžeme vyjadřovat, aniž bychom sobě, nebo bližním, neublížili. Byla taková doba. Písničky z tohoto alba se vlastně až na jednu výjimku nikdy veřejně neprodukovaly. Na první skladbu navazuje přímo bez přestávky další – Jako co (145), pokračuje ve fatálním vyjmenování všeho, do čeho nemáme co mluvit, i když je to důležité jak pro život, tak pro vlastní existenci. Naději může probudit třetí skladba – Otevřít (146). Podzimní náladu probudí výletní pavoučí písnička Babí léto (147), i když vlastně odchod potomků z rodiny do světa je tématem obecným. Do beznaděje se vrací další dvě skladby – Epidemie (148) a Kros (149). Malé usmrkané blues (150) už se trochu vzpírá osudu, protestuje proti oddělení od podstatného, kam by si nás tehdejší vládci nejraději umístili. Jediná hojně hraná a nahraná písnička z této série je Lampa (151) – „co bychom dali za lampu, co by nás ve tmách vedla …“ Zhuštěný výkřik po svobodě. Další píseň – Co vidím (152) je opět vyjmenováním všeho, co se podle mě nevyvíjí zrovna k našemu prospěchu. Poslední skladbou je dylanovská píseň Budeme ? (153), přičemž samozřejmě trochu nejistě doufám, že ano, že to přežijem. Je to vlastně můj první kontakt s Dylanem, i když citovaná píseň Idiot Wind není melodií ani kopírovaná, ani jak se říká, parafrázovaná.
Do výčtu jednotlivých alb jsou v pořadí zařazeny tři písničky, které do žádného alba nepatří. Je to dětská písnička Strejda hajnej (154), dále nahraná písnička Dráček (155), mohutně vokalizovaná skladba, volající po svobodě, a Blues pod obraz (156), text zpracoval a nazpíval Ondřej. Holka z putyky (157) je vzpomínkou na divadlo poezie Otisky, zhudebněná byla báseň Ch. Crosse.
Moje elpíčka vznikala dvojím způsobem. První – napsal jsem si názvy předpokládaných písní a pak je doplňoval jednotlivými texty, někdy i ve stanoveném pořadí. Druhý způsob je, že jsem měl nezařazené písničky, tak jsem vybral tu hlavní – titulní a doplnil z vlastně nezávislých a jakoby zdánlivě nesouvisejících fondů písní. Takhle také vzniklo páté album – Přes celou tu řeku. Text titulní písně, kterou napsala Joni Mitchell – River, jsem napsal před vánocemi, a myslím, že se mi dost povedl. Písničku nazpívala naše tehdejší zpěvačka Lenka Koháková (tenkrát ještě Sedláčková) a jde o velmi náročný pěvecký výkon s velkými intervaly v melodii. I když se její nástupkyně pokoušely o stejný výkon, nikdy už se k této nahrávce nepřiblížily. Ale to předbíhám.
Začátek je několikrát přepracovávané trochu zvrhlé blues Smetanově bílé pohřební auto (158). Následuje hitové tango Kočka na střeše (159), které neopakovatelně zpívá dodnes Zdeňka. Satirická písnička Nic proti ničemu (160) souvisí s myšlenkově prázdnou produkcí vysílanou dodnes většinou médií. Úspěch má ten, kdo nikoho nenasírá. Další je již jmenovaná Řeka, vánoční písnička Joni Mitchell (161). Hráli bychom ji, ale „nejsou lidi“. Následuje vzpomínková písnička na studijní léta Pane učitel (162), kterou jsem věnoval našemu třídnímu profesorovi V.Páralovi, bohužel, až po jeho smrti. Hodně jsme kdysi cvičili zimní baladu Sousoší (163), nahrána ale nebyla. Hra na zloděje (164) nahrána taky nebyla, ale konstatování, že vyhrávaj v životě jen ti největší zloději, je bohužel pravdou. Hodně jsme hráli písničku Folk (165), ve které jsem kdysi „káral“ kolegy folkaře, že pokud si budou chtít zahrát v médiích, žádné protestsongy hrát nemůžou, takže aby si vydělali, hrají banality. Myslím, že jsem v tomto poučujícím duchu nic jiného nesložil, a že vlastně ani nemám právo někoho kritizovat. Ať si každý dělá, co chce. Proto jsem taky v pokračování ve skladbě Cizinec (166) tak trochu konstatoval, že sám jsem nějak mimo. Povedená je celkem další skladba – Spadnul nám strom (167) z prostředí městských dvorků, pavlačí a zaprášené zeleně. Rozverná písnička Takto (168) s poněkud lechtivým textem byla nazpívána opět Zdeňkou. Následuje velkolepá píseň Peřeje (169), ve které zaznívá jakési přání „jen pevně stát uprostřed dmoucích vln“, které je možné vnímat různě, ale to jsme tenkrát neřešili. Písničku zhudebnil Ondřej. Svítání ve městě (170) je do počtu, i když hudebně není zas tak špatná. Hitem by byla písnička Měl jsem (171), kdyby ji nazpíval někdo mladší, ale když vznikla, byla celkem oblíbená. Písnička Koupelna 172) je otextováním melodie Jarmily Matouškové, v době vzniku jsme ji hodně hráli. S Bělou Rychlíkovou jsem nazpíval kdysi i další duetózní píseň Nejbáječnější člověk na světě (173), ale nahrávka se nezachovala, jen fotka ze zkoušky. Páté album korunuje píseň Bedna (174), kterou hrajeme dodnes po hospodách. Ono také to přání někam se schovat a počkat, až to přejde, je lákavé. Ale také by člověk v té bedně mohl čekat celá léta, „až to přejde“.
Číslo 175 vlastně neexistuje, píseň Ó tažní ptáci je báseň Ondřeje Fibicha, kterou jsem zhudebnil pro divadlo Otisky.
Šesté „elpíčko“ se jmenuje Období dešťů, byla to původně píseň z repertoiru skupiny Slzy, kterou napsala Jarmila Matoušková na text, který jsem taky nepsal já. Vědom si odpovědnosti jsem tedy v roce 2011 napsal úplně novou písničku pod stejným názvem, č. 176 zdědila. Nahrána byla na 22. CD Krocku. Písnička Vandal (177) je poněkud brutální vyznání, nebo alespoň se tehdy to tak zdálo. Vzhledem k tomu, jak se dnes mladí ničitelé pod tlakem vlastní nemohoucnosti čehokoliv zmocňují skoro všeho, co se nemůže bránit, a počmárají to svými přiblblými výplody chorých mozků. Tady je třeba zmínit poznámku, kterou pronesl jeden z herců, co hrál kuchaře, cituji: „Pouze kuchařské umění se vyvíjí do budoucna jako umění.“ Dá se říct, že s tím koresponduje další píseň Malíř (178). Jako malíř jsem se nikdy necítil, možná jsem docela dobře kreslil. Tak jsem vlastně všechna svá elpíčka vydával a ilustroval. Tahle trochu nervózní výpověď se později odrazí i v dalších písničkách. Milostný duet Zrcadlo (179) jsem nahrál sám z důvodu naprostého nedostatku zpěvačky. Zvláštní osud má další hit, Jiná generace (180), kterou jsme kdysi s Pavlem Hryzákem nacvičili a poslali do Ostravy na folkový festival Kolotoč, a dokonce byl přijat, takže jsme se těšili, že tam pojedeme, ale těsně před konáním festivalu nám pořadatelé oznámili, že se festival ruší. Nevíme, jestli byl zrušen kvůli této písničce, ve které nešlo jen o jinou generaci ale i o jiné vnímání stavu tehdejšího sešroubovaného světa. Písnička Pětašedesát (181) je odrazem tehdejší události v moravském uhelném dole, kdy výbuch v podzemí měl pětašedesát obětí, a vládcové země nepovažovali za nutné tuto událost nijak rozmazávat v tisku, a tak to celkem vyšumělo do prázdna. Smutný. Písnička Zamilovaný (182) měla být baladou č. 4, ale tak nějak se jí nikdy nestala. Písničku P. Mc Cartneyho Deliver Your Childern jsem otextoval jako Čas vlků (183), dodnes ji hrajeme na koncertech jako jeden z nejúdernějších songů. Kdo se přizpůsobí, musí počítat s tím, že ztratí svou identitu. Písnička Album (1984) patří k těm několika písničkám z dřevních dob mé tvorby,které jsme nahrávali jako první vůbec, aranžmá je původní. Další song napsala Joni Mitchell jako Carry, text pod názvem Krátké spojení (185) jsem dělal v tehdejší době, ale nahrána byla až v r. 2017, je to parádní číslo dcery Ludmily. Prostá (186), popěvek jednoduchý melodicky i textově nazpívala Lenka Koháková. Hororový příběh jen těžko přežívajících obojživelníků ilustruje píseň Zpěv žáby zachmuřené obloze (187). Elpíčko končí písní Dětství houpacího koně (188), podobný námět je později zpracován v písni Vánoční stromek (229) na motivy jedné ze smutných pohádek H.Ch.Anderseena.
Ne každý déšť umí rozeznít zvon. A ne každý ten tón dokáže slyšet. Tichá vesnice na kraji lesa, kostel bez báně na věži, kapky dopadají na bronz. Ničeho nelituj, sedmé elpíčko je hodně osobní a niterné. Úvodní píseň reaguje na smrt koně jménem Pahang (189) při Velké pardubické. Písničku nazpívala Lenka Koháková, myslím, že ani ona však těžkou píseň tak docela nezvládla. Byl to také jeden z důvodů jejího odchodu z kapely. Stejně ale tuto píseň už nikdy žádná zpěvačka nedala. Jeden z největších hitů pokorného vyznání manželské lásky je píseň Zpožděný rozhovor (190). Jako zpěvák – manžel jsem nahrál první verzi s Lenkou, pozdějí po vzniku MF Bandu jsem píseň zpíval s dcerou Ludmilou, s další dcerou Zdeňkou ji nazpíval Pavel Hryzák, který si ji jako svatební duet nazpíval i se svou manželkou při obřadu v kostele v Želivi. Lepší je vždycky spolu hovořit, byť třeba pozdě, ale přece. Scéna z hotelu Zlatý časy (191) je poněkud hororový pohled do sálu předválečného hotelu, původně to mělo být asi jen taková reminiscence na staré české filmy. Teď už to vyznívá trochu jinak. Vzpomínka na skautské mládí a Jaroslava Foglara, resp. Jeho Kroniku ztracené stopy je píseň Jsem strom (192). Refrén je citací úvodní stránky této knihy. Přes veškerý pokrok a děsivou umělou inteligenci si myslím, že jsme měli i za totáče dětství lehčí a lepší. Asi to bylo v tom, že jsme si spoustu věcí museli sami vymyslet a udělat, dneska už děti přicházejí ke všemu hotovému. Ale možná, že se mýlím, že něco ještě zůstalo při starém. Píseň Koncert (193) je ironií k (ne)činnosti nejvyšších představitelů, tenkrát jejich amatérismus kryli soudruzi z Moskvy, nyní z Bruselu. Tím je píseň aktuální i dneska. Nejvyšší počet negativismů obsahuje píseň Třináctého blues (194), jak to Pavel Hryzák jednou kdysi nasčítal. Hráli jsme tuhle bluesovku skoro ve všech sestavách kapely, a hrajeme ji dodnes. Je s ní svázána i historka z podniku Ligna, kde jsme zkoušeli a já tam pracoval 25 roků. Jak už jsem uvedl, každá kapela musela mít nějakého zřizovatele. Naším zřizovatelem byla místní organizace SSM v Ligně. Její šéf si chtěl šplhnout u generálního ředitele a jeho návštěvníků ze Sovětského svazu, tak nás donutil, abychom jim zahráli na schůzi v jídelně podniku. Varoval jsem ho, že to bude průser, ale nedal si říct. Tak jsme nastoupili před plénum, za námi seděli papaláši, před námi soudruzi, a pak jsme spustili tuto píseň (bez mikrofonů). Po odehrání nastalo mrtvé ticho, a pak zezadu zazněl hlas generálního: „Tak to by snad stačilo“. Mělo to sice dohru, ale na nás hněv nedopadnul nijak tvrdě, myslím šéf SSM to schytal daleko víc. Už nikdy po nás nic nechtěl, ani zřizování naší kapely nezrušil, asi měl jiné starosti. Něžná písnička Vlaky v peřinách (195) je v podání Zdeňka Bláhy dodnes čerstvá jako ranní rosa. Titulní píseň Ničeho nelituj (196) je jakoby pokračování ticha. Píseň Tvůj byt v zimě (197) jsem napsal tak těžkou, že jsem ji nezvládnul ani já, ale třeba někdo někdy … Další milostný song po Zpožděném rozhovoru se jmenuje Cirkusový stan (198), taky ji hrajeme dodnes. (když má Ludmila chuť si ji zazpívat, je dost zraňující. „Kam srdce klesá …“ Zvony v dešti (199) slabounce zvoní. Elpíčko končí břesknou písní Střelba na asfaltové holuby (200), podnikové akce v lesích spřátelených střelců byly vždycky výživné. Ne, že bych na některé z takových akcí byl, ale má to stejný účinek i z vyprávění. Takové situace byly dobře vylíčené ve filmu Vážení přátelé, ano.

Page updated

Google Sites

Report abuse